Proč mě netrápí svědomí

Dnes jsem měl rozhovor s mým přítelem, který právě potvrdil, proč mě moje svědomí netrápí, pokud jde o poukazování na hlouposti toho, co se děje ve filmovém průmyslu. Pracuje na nezávislém filmu a je nesmírně schopná. Jeden z těch lidí, kteří odvedou svou práci bez ohledu na to, co na ni hodíte.

Je na natáčení filmu, který je stále v zárodečném stádiu a souvisí se mnou masivní množství ega, neuvěřitelný hrubost a celkový ignorování kohokoli, kdo je pod (v pořadí klování) dotyčnými lidmi na natáčení tohoto filmu. Lidé pohrdavě štěkají na rozkazy, jako by mluvili s idioty, kteří s největší pravděpodobností nedosáhnou své práce, místo toho se ke všem chovají jako ke kolegovi.

Všude špatné, rozzlobené postoje, křik, křik a prostě všude kolem hnusné chování, které jste by netoleroval u vašeho jídelního stolu od vašeho čtyřletého dítěte z různých oddělení hlavy.

A já si myslel, že jen manažeři jsou kostlivci.

Teď mi dává mnohem větší smysl, jak se vrak filmu dostane do místního kina. Odpovědní lidé jsou tak plní sami sebou, že si nedokážou nic představit oni by produkce by mohla být nasraná.

Zosobněná ješitnost a hrdost.

Jak moc smutné.